bg

Historie klubu

Minulé století - léta čtyřicátá

     Klub vzniká v roce 1941 jako firemní s názvem SK JAWA při stejnojmenné továrně pánů Janečka a Wanderera na rozhraní Nuslí, Michle a Krče, vyrábějící věhlasné motocykly (a v čase válečném také součásti pěchotních zbraní, včetně ručních granátů). Podnět k tomu dávají majitelé firmy v duchu zásady baťovské (a také řady německých podnikatelů), že se vyplatí, dát mladým zaměstnancům a učňům podmínky pro sport, což vede k vyšší fyzické i duševní zdatnosti a menší nemocnosti. Začátky jsou spojeny se sportovní pomocí tehdejší Sparty Michle. Důležitým je další rok – 1942, kdy do SK JAWA přestupuje zaměstnanec továrny Václav Balšán, náš tehdy nejlepší chodec a jeden z nejlepších protektorátních atletů. Jeho příklad i zájem vedení firmy způsobují, že v roce 1943 má oddíl atletiky již 85 řádných členů (z toho 24 žen). Vašek Balšán podává vynikající výkony na tehdy oblíbených krátkých chodeckých tratích. Na 3000 m nejdříve překonává rekord Nora Bruuna a světový rekord pak posouvá na čas 12:02,6 min. V roce 1944 na pozemku, patřící továrně, je dán do provozu stadion s antukovou 296 m dlouhou drahou, kde se provozuje i pozemní hokej a na dvou kurtech volejbal. Pro informaci si řekněme, že toto hřiště bylo na místě, kde dnes stojí hlavní pošta pro Prahu 4 a protilehlá administrativní budova na rohu ulic Budějovické a Na strži. Málokdo už dnes ví, že prvním, kdo po válce dokázal přitáhnout diváky do ochozů stadionu, nebyl Emil Zátopek, ale Václav Balšán. Již 24. října 1945 se přichází na Strahov podívat neuvěřitelných 20.000 diváků na souboj dvou nejlepších chodců světa – Čecha Balšána a Švéda Hardmo na trati 10.000 m. Dramatický závod vyhrává Balšán o necelé 2 metry, přičemž oba soupeři jdou hluboko pod světový rekord – čas 42:31,0 min byl dlouho ještě československým rekordem a v naší klubové rekordní listině jej vymazal až Jirka Mašita po 51 letech. Ironií osudu se v poválečně vykolejené Evropě někam ztrácejí protokoly o závodu a svěťák není později oficiálně uznán.

     Klub má mimo špičkových chodců i dosti dobrých atletů v dalších disciplínách. Žlutá trička s rudým nápisem SK JAWA (mimochodem tyto barvy nosíme dodnes – písmena však nahradil pruh rudé barvy) se objevují na drahách při utkáních i přeborech republiky, a co je hlavní, nosí je stále více dorostenců, převážně učňů továrny. Zmiňme především jména Balouš, David, Sýkora a také pozdější trenéry klubu Bešťáka a Málka.

Léta padesátá

     Léta padesátá jsou dnes synonymem komunistického teroru, ale ne vše, co budování socialismu přineslo, bylo zavrženíhodné. Kolem roku 1950 jsou organizovány a bohatě finančně dotovány SHDM (Sportovní hry dělnické mládeže), později obecně SHM, v celé řadě sportovních odvětví, které přivádějí ke sportu skutečně davy mladých (atletika představuje hlavní sport těchto her). Příliv mladé krve je i v Jawě a navíc do klubu přechází velká část atletického odboru Sokola Pankrác – za všechny jmenujme alespoň sprintery Procházku a Smítka, jehož 7,0 s na šedesátku vydrželo jako klubový rekord 30 let. Důležitý je rok 1951, kdy soutěže družstev po deseti letech hledání nabývají podobu pevně organizovaných mistrovských soutěží pod prvotním názvem Československý pohár. Dnes po šedesáti letech víme, že právě ony jsou páteří klubového života. Ze živelně pěstované atletiky převážně bez trenérů se zvolna stává systematická záležitost. Ani v ženách ovšem nehraje SK JAWA v pražské atletice druhé housle. Špičku tvoří Míla Hůlová (později, ale již v dresu Sparty reprezentantka na 800 m), sprinterka Pletková a řada výborných vrhaček. Klub v té době je jakousi farmou SK Slavie, jejíž trenéři docházejí na Pankrác pomáhat s přípravou, ale také získávat talenty. Odchází tak většina děvčat, ale i pozdější reprezentanti Trmal a Kupka. V té době působí v Jawě vůbec řada kvalitních juniorů – mílař Mildner, sprinteři, běžci i všestranný Pepa Málek, který překonává juniorský čs. rekord v hodu kladivem.

     Při násilném sjednocování tělovýchovy a sportu se, mimo jiné, mění názvy klubů, které jsou po sovětském vzoru přičleňovány k patronátním podnikům. Továrna JAWA mění název na Závody 9. května, a protože všechny sportovní jednoty při strojírenských podnicích nesou jméno Spartak, jsme vedeni jako Spartak Závody 9. května.

     Dalším, tentokrát spíše pozitivním, socialistickým počinem je výstavba 4 typových stadionů v Praze (Děkanka, Kotlářka, Strašnice a Klamovka), na kterých se mají v roce 1955 konat obvodní masová vystoupení první celostátní spartakiády. Na Děkanku se stěhuje atletika v roce 1954. Náš stadionek na Zelené lišce poté slouží jako sklad stavebnin pro budované metro. Současně se na Děkanku stěhují i fotbalisté z původního hřiště SK Nuslí, které bylo Na Bělce, kde se dnes tyčí hotel Fórum. Třetím sportem je pozemní hokej, ale tento oddíl však stěhování nepřežil. Travnatý stadion se 400 m dlouhou škvárovou drahou je velmi hezký, ale léta nedostatečné údržby a ne vždy dobré soužití dvou oddílů nepřinášejí klubu štěstí.

     Na Děkanku přechází jen část atletů ze Zelené lišky, někteří před tím odcházejí do jiných klubů, Málek a Bešťák na vojnu. Na nový stadion však přechází i Balšán a svým příkladem táhne do klubu další chodce, zejména bratry Brandejské a Capoucha, za nimiž přicházejí další. Posléze do klubu kromě chodců přicházejí i závodníci Adam, Urban, Véle, Jirka Kučera a bratři Pospíšilové, které následuje i několik závodníků ze zrušeného atletického oddílu ABC Braník. Emil Pospíšil se poté stává na dlouhou dobu předsedou klubu (v té době atletického oddílu) a později ředitelem VK. Před ním předsedají klubu pánové Semerád, Voříšek, Kaňka a Hlaváček, na Děkance poté Procházka a Schiedeck.

     Velký vzestup nastává po návratu Málka na podzim roku 1955, který se ujímá organizace tréninku i zimní přípravy v tělocvičně a současně vedení družstva mužů. S ním vzniká velmi dobrá skupina vrhačů, kteří jsou v dlouhodobých tabulkách na čelních místech doposud. Trenérsky začíná působit na Děkance i Fučíkovský. Po vzestupu vrcholícím v roce 1957 a vyhraném protestu znamenající postup do II. ligy přichází ovšem zlom.

     Málek přestupuje do Spartaku ČKD Stalingrad (pozdějšího Bohemians) a s ním odchází do různých klubů 15 nejlepších závodníků. Odchází i několik funkcionářů a rozhodčích a situace v klubu a tehdy ani v jednotě není dobrá. Projevuje se především, že se klub příliš soustředil na družstvo mužů, měl málo nezávodících funkcionářů i rozhodčích, nedostatečně se věnoval mládeži a zároveň neměl potřebné zázemí pro II. ligu. Torzo mužstva mužů končí v II. lize daleko poslední a v následujícím roce prolétává obdobně i divizí. Družstvo žen se po sezóně 1958 rozpadá úplně.

Léta šedesátá

     Na začátku této dekády má oddíl atletiky kolem 40 členů a pouze 2 družstva. Činnost omlazeného výboru s trenérskou pomocí Fučíkovského (v roce 1961 byl na Děkance rok správcem) zajišťují převážně dospělí - Kučera vede družstvo mužů a J. Pospíšil družstvo dorostenců, přičemž pořádá i letní tábor na Babylonu a rok poté v Houšťce. Roku 1961 začíná E. Pospíšil s žáky a na podzim přebírá dorostence J. Kervitcer, pozdější trenér běžců, dnes působící v PSK Olymp. Ouzký, Kubalík, Kaplan, Markové, Bejkovský, tyčkařský rod Pašků a další jsou budoucím základem týmu mužů. V roce 1963 se daří obnovit družstvo žen a v soutěžích Prahy už bojuje 6 družstev z Děkanky. V patronátní továrně končí výroba motocyklů a podnik je začleněn do koncernu ČKD. Pod tento koncern už ovšem spadají bývalá Sparta a Bohemians a tak v něm není místo pro třetí velkou TJ. Jsme bez patrona, bez peněz a krátce se jmenujeme Spartak Nusle. Brzy poté dochází ke sloučení řady sportovních odvětví působících na území Nuslí a Podolí pod název Spartak Praha 4.

     Problematický nedostatek trenérů nahrazuje práce lyžaře Vildy Sittera u žen a v roce 1964 příchod sprintera a dálkaře Leinwebra, který se záhy stává i úspěšným trenérem. V roce 1966 zaznamenáváme zdvojnásobení počtu členů na 80. O rok později končí s funkcí vedoucího družstva mužů Jirka Kučera, přičemž jeho poslední akcí ve funkci je zajištění přestupu třicetiletého závodníka a funkcionáře Sparty Jardy Kubici. Rok 1968 mimo krize ve státě je po deseti letech i další krizí klubu. Po postupu do nově vytvořené divize na jediný rok končí sezona 1968 posledním místem a sezona následující dalším pádem až do nejnižší soutěže – II. městské třídy. Srpnová okupace mění na pár měsíců Děkanku na letiště sovětských vojenských vrtulníků, upadá klubový život i stav stadionu. V posledním roce této dekády je předsedou výboru zvolen vedoucí družstva žen Sitter a vedení družstva mužů se ujímá Kubica, který vede toto družstvo dodnes. 

Léta sedmdesátá

     Ve státě začíná normalizační proces, který mimo jiné stanoví, že předsedou oddílů musí být členové KSČ. Těžko, ale přece, se nám daří obhájit Vildu Sittera, který, ač nestraník byl alespoň dělník – nástrojař. V letech 1970 – 71 provádí legendární Sibera tzv. střední opravu škvárové dráhy, po níž měla za 5 let následovat generálka. Pětiletý interval obvodních Spartakiád nám přináší jednou za pět let jarní potíže s přípravou, ale na druhou stranu se postupně získávají peníze na vybavení – doskočiště (dosud se skákalo do roviny do písku), překážky a provizorní posilovny.

     V soutěžích se začínáme odpoutávat ode dna. V roce 1970 se muži vrací do Přeboru Prahy a ženy postupují do divize a z ní v roce 1974 do II. národní ligy. Pár našich atletů a atletek se dostává ve svých disciplínách do finále mistrovství republiky. Dorostenečtí výškaři Tejnor a Kloučková se stávají přeborníky republiky.

     Rok 1975 je rokem, kdy na Děkance sportuje už 130 lidí, ale dlouho se už nepracuje se žactvem a rýsuje se generační problém. Na podzim tohoto roku začíná s kluky ročníků 1964 – 6 pracovat Kubica a na jaře následujícího roku s děvčaty Ivana Nováková (později Kubicová). Postupně se přidávají i Šťovíček, Sitter a Smejkal, a žactva začíná utěšeně přibývat.

     Po sestupu žen znamená sezona 1977 vítězství v Přeboru Prahy a účast v kvalifikaci o postup do II. národní ligy. Děkanka zažívá tehdy největší závody své existence. Pořádáme soutěž mužů za účasti 8 přeborníků krajů Čech a Moravy. Pořadatelský úspěch trochu vyvažuje nepostoupení našich družstev (mužům chybělo 4,2 pomocného bodu). Muži jdou do kvalifikace i v dalším roce. Po úspěšném prologu (první 2 místa v chodecké dvacítce ve slovenské Holíči) však ÚV ČSTV ruší ve všech sportech mimo kopané a hokeje II. národní ligy. Poslední rok dekády – 1979 začíná pro oddíl špatně. Koncem ledna ve svých 55 letech náhle umírá Vilda Sitter, vykonávající dosud řadu funkcí. Předsedou je zvolen Kubica, členem výboru TJ za atlety Třmínek, ředitelování Velké Kunratické se ujímá Emil Pospíšil a vedením ženského družstva Ivana Kubicová. Téhož roku je založeno i „béčko“ mužů s první šéfovou Dagmarou Balaštíkovou, po níž od dalšího roku vede tento tým až dosud Zdeněk Šťovíček. Klub má okolo 220 členů a na památku Vildy organizujeme jeho memoriál na 400 m překážek žen, který se dočká 5 repríz.

Léta osmdesátá

     Toto desetiletí začíná poněkud depresivně. Opožděně se projevuje zanedbání práce se žactvem v první polovině sedmdesátých let. Družstva mužů i žen končí v Přeboru Prahy shodně na 5. místech. V roce 1981 slaví klub čtyřicátiny a oslavy jubilea, jimž vévodilo pětiutkání smíšených družstev spřátelených klubů na zasněženém Strahově, probouzejí klub z letargie. Toho roku je nám předán náš současný objekt z šaten, čímž končí užívání hlavní budovy s fotbalisty. Od téhož roku je klubu pravidelně svěřováno pořadatelství Přeboru Prahy žactva.

     V roce 1983 přestává ve výboru pracovat dlouholetý jednatel a hospodář Třmínek. Kubica přechází na funkci organizačního pracovníka a předsedou se stává Vlasta Smejkal, který se stará i o ekonomiku oddílu a je naším zástupcem ve výboru TJ. Právě on má velkou zásluhu o navázání zahraničních kontaktů. V roce 1984 sjednává start irských běžců na VK a nastává éra recipročních startů, za což mu a také manželům Kubicovým, v době, kdy klub naší velikosti mohl vyjet za hranice nejvýše jednou za 3 roky, patří bezesporu uznání. Po Irech z  NACAI, přišli Francouzi z Marseille, Portugalci (INATEL), Švýcaři z Neuchatelu a Dánové z Randers.

     V listopadu roku 1983 se koná jubilejní 50. Velká Kunratická pod záštitou Mezinárodního olympijského výboru i za účasti jeho předsedy J. A. Samaranche. Následujícího roku začíná výstavba sportovní haly na Děkance. Oddíl už má ale dost sil, aby se vyrovnal se stísněnými tréninkovými podmínkami, které staveniště způsobilo a o 5 let později se pouštíme do další zoufalé akce. Od podzimu 1987 do jara 1989 převážně ručně odstraňujeme vrchní vrstvu škváry na dráze, vykopáváme drenážní příkopy, prosíváme a kolečkem rozvážíme obrovské množství s jílem promíchané škváry. Ještě zmiňme, že na podzim roku 1987, 2 roky před revolucí za zděšení funkcionářů TJ organizujeme  tehdy nevídanou věc: demokratickou volbu výboru ze široké, předem vyššími orgány neschválené kandidátky se staronovým předsedou Jardou Kubicou.

     Podzim 1989 je ve znamení budování vrhačské louky. Paradoxem dějin je, že při VK je předjednána a 16.11.1989 na nuselské radnici uzavřena dohoda s tehdejšími hlavními představiteli Prahy 4 – předsedou obvodního národního výboru a předsedou KSČ na Praze 4, o sdružení prostředků na výstavbu umělých povrchů pro atletickou Děkanku. Následující den ovšem přichází sametová revoluce a historicky druhý pokus o novou dráhu je opět odsunut.

     V těchto letech přibývá úspěchů na mistrovstvích republiky v různých věkových kategoriích. Spolu s chodkyní Danou Semelovou to jsou mladí: Staněk, Morkes, Valenta, Al-Rawi, výškařky Ekšteinová, Soukupová, Neufussová a zejména fenomén konce této dekády Lukáš Vydra.

Léta devadesátá

     Celé období lze charakterizovat jako vzestup atletického klubu malé až střední velikosti mezi velké kluby České republiky. Toto postavení jsme si dokázali vydobýt bez tréninkových středisek, spádové sportovní školy či profesionálních trenérů. Na začátku všeho byla výborná parta našich odchovanců – kluků a holek z nejbližšího okolí. Kolektivní pojetí atletiky ve Spartaku Praha 4 dokládají soutěže družstev. Muži v roce 1990 po téměř půlstoletí nastupují ve II. národní lize, kterou vyhrávají a od roku 1991 jsou v lize první. Ženy je brzy následují – do II. NL v roce 1991 a do I. ligy v roce 1994.  Z nejlepších atletů této dekády jmenujme alespoň dlouholetého reprezentanta republiky na 3000 m překážek Jirku Šoptenka a z trenérů pak zejména šéfa dívčího žactva Frantu Šteinera, který od roku 1989 do roku 2008 odchoval spoustu opor našich juniorských i ženských družstev, počínaje ročníkem 1974 až po současnice.

     V této dekádě získáváme dříve neskutečný počet medailí z Mistrovství republiky: 6 zlatých z „velkého mistrovství“ (mužů a žen) a 27 v kategoriích mládeže, 11 „velkých“ stříbrných (a 13 pro mládež) a 7 „velkých“ bronzových (a 14 pro mladé). V medailovém výčtu nesmí chybět ani zlato družstva juniorek v roce 1999.

     Dres české reprezentace mimo Šoptenka (ten nosil ještě i tričko československé) oblékají v těchto letech  Mašita a v mládežnické reprezentaci Laláková (7. na juniorském mistrovství Evropy a účastnice juniorského mistrovství světa), Sobotková, Labíková, Polívková, Horová, Priščáková a Zavřel. 

     Vzestup klubu neuchází pozornosti ČASu a tak je nám svěřeno uspořádání akcí celostátního významu. V letech 1992 a 1993 Pražský maraton, 1994 a 1995 Mistrovství republiky juniorské a dorostenecké kategorie, tzv. Gigant a 1996 Mistrovství ČR žactva. V mezinárodním styku však revoluce zapůsobila kontraproduktivně. Změny kurzu koruny, zdražování železnic v Evropě a dopravy vůbec, opadnutí zájmu o sportovní výjezdy při otevření hranic a dalších bariér (výjezdní doložky, víza apod.) a naopak zdražování ubytování a stravování u nás – to vše způsobuje, že v roce 1994 už není vůle udržovat zahraniční kontakty. Upřesňují se pravidla života atletů na Děkance, přičemž psanou podobu dostávají ve Stanovách Spartaku Praha 4, vydaných po letech diskuzí v roce 1994. To už ustáváme i tlak na změnu názvu, který mnoha „obrozencům“ zněl trochu sovětsky. Tělovýchovná jednota, dosud působící pod tímto názvem, se transformuje do sdružení Sportovní kluby Praha 4, kde se každý sport vrací ke svému původnímu jménu. Pro nás už ale SK JAWA ztrácí logiku.

     Když v roce 1996 vznikají CTM (centra talentované mládeže), je nám přiřčeno jedno z pražských míst smluvního trenéra. V následujícím roce je předsedou výboru zvolen Vláďa Kučera a spolu s hospodářem Tomášem „Bábou“ Nakládalem se stávají hlavním motorem ekonomického fungování klubu, přičemž Bába má mimo to hlavní zásluhu na zkrášlení prostředí, v němž trávíme spoustu svého volného času. 

     Na změněné podmínky se poměrně dobře dokážeme adaptovat. Napomáhá tomu i průhledná a demokratická politika Českého atletického svazu, pořadatelská práva na Velkou Kunratickou, řada dalších iniciativ a v neposlední řadě i orientace ve vypisovaných grantech. Zvelebujeme tak svůj objekt na Děkance vnitřní přestavbou, čímž získáváme prostor pro posilovny a větší klubovnu. Začínáme budovat zděnou přístavbu s vlastní plynovou kotelnou pro vytápění celého objektu a ohřev vody. Postupně vybavujeme stadion doskočišti i nářadím a po etapách přibývají bezprašné povrchy.

Na přelomu tisíciletí

     Ženy se v sezóně 2000 na rok dostávají do extraligy a na podzim 2001 se do extraligy vracejí, avšak opět pouze na rok. Juniorky po zisku dalšího mistrovského titulu startují 2x v Poháru juniorských mistrů evropských zemí v elitní A-skupině, kde se umísťují nejprve na 6. a poté 2. místě. Naše štafetová družstva se rovněž 2x účastní Evropského poháru klubových štafet a po prvním oťukávání ve Francii přivážejí za rok z Dánska 4 medaile.

     Bára Laláková a Alena Rücklová reprezentují ČR na juniorském mistrovství světa v Chile a o rok později na evropském mistrovství kategorie do 22 let v Nizozemí, Stáňa Batlíková je téhož roku členkou české sprinterské štafety na juniorském mistrovství Evropy v Itálii. K dalším reprezentantům této „dvouletky“ patří Z. Rücklová, Tučan, Priščáková, Němečková, M. Fischerová, Procházková a V. Šulc.

     CTM se transformují na SCM a Praha získává druhé středisko se sídlem na Děkance s Vláďou Kučerou jako profesionálním trenérem, vedle nějž působí jako smluvní trenér Standa Šlajs. Kádr dobrovolných trenérů, jenž léta tvoří manželé Kubicovi, Šťovíček, Véle, Brandejský, Štorchová, Šteiner, J. Nevečeřal, Balážová, Myslík a Málek doplňují v těchto letech Nakládal, Bl. Fischerová, Polívka, Kotáb, Kratochvíl, Novák a Tučanová.

     Ve vyšších sportovních orgánech pracují J. Kubica (jako místopředseda soutěžní komise ČAS řídí soutěže v republice a jako člen výboru PAS soutěže v Praze), Vl. Kučera je členem trenérské komise ČAS a ekonomem PAS a Honza Zedník, který vystřídal V. Smejkala ve výkonném výboru SK Praha 4.

     Na Děkance probíhá zásadní přestavba areálu. Po zatravnění uměle zavlažované plochy pro kopanou a vybudování dálkařských sektorů se 75 m dlouhou a 3,8 m širokou rozběhovou rovinkou stavíme 130 m dlouhou pilinovou rovinku. V létě 2001 je odstraněna škvárová dráha i betonové stupně tribuny a jsou provedeny rozsáhlé stavební práce vedoucí k položení šestidráhy s polytanovým povrchem, včetně dalších sektorů a vodního příkopu. Kromě toho jsou uvedeny do provozu nové záchody i sprchy, které jsou již přímo propojeny se šatnami. 

Na „novém stadionu“ Děkanky

     Po dokončené přestavbě stadionu je v roce 2002 při zahajovacích závodech překonán český rekord na 300 m mužů a v červenci pořádá USK Praha na Děkance nejprve závody Praga Academica a poté i kolo extraligy, při kterém je překonán rekord ve skoku o tyči mužů, platný dodnes. Umělá dráha znamená pro nás podstatné rozšíření pořadatelských možností – přebíráme pořadatelství Přeboru Prahy mužů a žen, pokračuje tradice mítinku Skákání s hudbou a doma pořádáme prvoligová i druholigová kola. Vrcholem organizátorské práce je přidělené pořádání Mistrovství ČR a Evropského poháru v roce 2006 na Strahově.

     Stále pokračuje zvelebování našeho sportoviště a iniciativou Tomáše Nakládala rychle modernizujeme. Zlepšujeme organizování závodů od přihlášek až po vydávání výsledků pomocí výpočetní techniky včetně propojení s internetovou sítí. Místo dříve z domova donášeného počítače a půjčované kopírky, jsou instalovány 3 počítače a vlastní kopírka. Současně se daří zakoupit vlastní cílovou kameru, větroměr a také elektronickou výsledkovou tabuli, využívanou rovněž při Velké Kunratické. Systémy jsou propojeny se závodní kanceláří, kde se daří získávat další členy pro kvalifikovanou obsluhu zařízení, a v tomto směru se řadíme do desítky nejlepších atletických klubů. Samostatnou kapitolou je i modernizace závodu Velká Kunratická v podobě přihlášek prostřednictvím internetu, zavedení čipů a s tím související zpracování výsledků.

     Koncem roku 2006 je dokončena a dokonale oplocena vrhačská louka, byť její plošná výměra je daná a nikdy neumožní závody „šedesátimetrových“ a lepších kladivářů. S tím souvisí i umělé osvětlení odhodového kruhu a také pilinové dráhy.

     Výsledky našich atletů jsou trvale dobré. V letech 2002 až 2004 se naši atleti účastní vrcholných mezinárodních soutěží – Alena Rücklová a Bára Laláková seniorského mistrovství Evropy i ME kategorie do 22 let (Bára ještě halového ME), Jirka Mašita světového poháru v chůzi, Ondra Benda mistrovství Evropy juniorů, Vašek Janoušek dvakrát mistrovství Evropy v přespolním běhu juniorů a Jana Polívková mistrovství světa juniorů. Kromě nich se v reprezentačním dresu představují i R. Šulc, Tučanová, Šobáňová a Jelínek. Vrcholem těchto let je dle počtu medailí z MČR rok 2004 se 13 tituly Mistr České republiky (z toho 4 mezi dospělými) a dalšími 24 medailemi.

     Poté však následuje sestupná tendence úspěchů v kategoriích mládeže, což ovšem neplatí u dospělých - v roce 2006 máme opět 4 mistry republiky (mezi ženami A. Rücklovou a z mužů R. Šulce, Janouška a senzační štafetu 4 x 100 m v sedmém čase historie české atletiky) a k tomu další 2 zlata v kategorii mužů do 22 let. Po přestupu Lalákové do USK se na mezinárodní scénu dostávají naši další odchovanci – nejprve na evropském juniorském mistrovství V. Šulc a Rejmon a posléze na mistrovství Evropy 2006, kde semifinalistku na dlouhých překážkách A. Rücklovou doplňuje čtvrtfinalista na 200 m Vojta Šulc, startující i na 100 m a nejlepší člen čtvrtkařské štafety. Současně s tím si připisují start v Evropském poháru za seniorskou reprezentaci i Janoušek a Polívková, zatímco Pecnová, O. Zelinka, Dolejšová, Nováková, Z. Kubicová a R. Fischer starty za reprezentaci v kategorii do 22 let či v mládežnických kategoriích.

     V následující sezóně 2007 vrcholí úspěšnost našeho sprintu. V tabulkách na 100 m jsou Šulcové s Bendou na 3. až 5. místě, Rosťa se stává potřetí mistrem republiky na 100 m, stovku kategorie do 22 let vyhrává Benda a 200 m Vojta, který má stříbro i z mužské dvoustovky, ale především stříbrnou medaili z mistrovství Evropy "dvaadvacítky", kde spolu s Bendou končí ve štafetě 4 x 100 m na 4. místě. Především sprinteři se zasluhují o historický postup mužů do extraligy, když v prolínací soutěži získávají přes 80 bodů. Bez zajímavosti není ani fakt, že i ve II. lize naši béčkaři vyhrávají ve všech pěti kolech 100 m, a to pokaždé někdo jiný. Mistrovský titul získává i Vašek Janoušek (v hale i venku) a ve své nové disciplíně - 800 m také Alča Rücklová, která se na půlce dostala i do finále Univerziády. Radost udělala i obě juniorská družstva, která se probojovala do finále MČR družstev. Kromě toho je v tomto roce dovršeno tažení za moderní tváří Velké Kunratické jmenováním progresivního organizačního výboru VK, složeného zcela ze členů klubu.

     Rok 2008 - muži se udržují v extralize a ženy v prolínací soutěži obsazují první nepostupové místo, ale po vzdání se účasti Sokolem Kolín jim je nabídnuta možnost účinkování v extralize, která byla námi odmítnuta. Nejlepší atlet klubu Vojta Šulc získává mistrovské tituly na 200 m mezi muži i „22“ a reprezentuje jako člen štafet v Evropském poháru. Na mistrovstvích ČR získáváme za poslední roky větší počet medailí – 24, z toho 15 v mládežnických kategoriích, což dokládají i mládežnické reprezentační starty R. Fischera, O. Kuptíka, T. Kudrnové a A. Cílkové. Velmi zdařilý je 75. ročník Velké Kunratické, který následně pomáhá tomu, že v závěru roku můžeme rozšířit posilovnu a navíc postavit přístřešek za cílem u ohniště, který bude sloužit při závodech i společenských akcích.

     Obdobně je po sportovní stránce úspěšný i následující rok 2009, ačkoliv počet medailí z MČR klesá na polovinu. Muži opět obhajují extraligovou příslušnost a daří se, navzdory celosvětové hospodářské krizi, i ekonomicky. Největším přínosem je opět Velká Kunratická, a tak je možné doplnit náčiní a vybavení posilovny, postavit první etapu zastřešení tribuny (18 m) a s využitím grantů zahájit rozsáhlé práce na zpříjemnění vnějších částí stadionu výsadbou zeleně, instalací laviček a přípravy terénu pro rozšíření tréninkových možností. Rok přinesl ovšem i negativa - zranění Vojty Šulce (t.r. mistra ČR z haly a české jedničky na 200 m), nedoléčený Vašek Janoušek, ukončení závodní činnosti Aleny Rücklové, ale i pokles členské základny či výkonnostní úrovně v juniorské a dorostenecké kategorii. Z nového výboru koncem roku odstupuje A. Rücklová a v létě 2009 po téměř 12 letech abdikuje z funkce předsedy klubu Vláďa Kučera a nahrazuje jej Tomáš Nakládal. Narůstající zájem rodičů o zajištění pohybu pro své děti už pár let přetěžoval trenéry mladšího žactva, kteří nestačili odmítat děti mladší deseti let a měli tak stále početnější skupiny. To je důvodem k rozhodnutí o zavedení oddělené přípravky pro děti mladší, již od začátku školní docházky a po vzoru Slavie shánět k nim, především z řad aktivních závodníků trenéry.

     Další rok 2010 začíná mimořádnou výroční schůzí. Převratnou událostí se stává zvolení početného jedenáctičlenného výboru s převahou nových tváří a potvrzením Tomáše Nakládala ve funkci předsedy. Začátek je sice dobrý, ale sportovně se moc nedaří, neboť se tento rok nese ve znamení spousty zranění a jiných patálií. Muži po třech letech opouštějí nejvyšší soutěž a ženám znovu těsně uniká postup do baráže. Individuálně se prosazuje především Radek Fischer, který, ač také na jaře zraněný, se na poslední chvíli kvalifikuje na juniorské mistrovství světa v Kanadě a při MČR získává jediné 2 mistrovské tituly pro náš klub. Na stadionu pokračují práce k jeho zvelebení kácením topolů a vysazováním nových keřů a jsou zahájeny nutné opravy skladu nářadí – garáže, která vyústily v jeho rozšíření o 25 metrů čtverečních, přičemž vybagrovaná zemina je použita ke zpevnění a rekultivaci svahu k ulici Pod Děkankou.

Do druhé dekády 21.století

     Společenským zahájením roku je uspořádání plesu k 70 letům trvání klubu ve společenském sále Kulturního centra Novodvorská. V rámci plesu je vzpomenuto na legendy klubu, které se již této události nedožily, vyhlášena nejlepší desítka našich atletů celé historie a odměněno 22 členů klubu, kteří se nejvíce zasloužili za jeho výsledky a zvelebování sportoviště, přičemž celý ceremoniál je spojen s video prezentací všech vyhlašovaných osob. Zvláštní uznání je v tomto smyslu vysloveno Emilu Pospíšilovi a Pepovi Málkovi. Ohlasy od všech zúčastněných jsou takové, že se domlouvá opakování podobné akce již po pěti letech.

     Přístřešek (pergola) za cílem slouží nejen k úkrytu před deštěm, ale je postupně vybavován zařízením pro podávání občerstvení při závodech. I mimo ně je místem k posezení po příjezdu z ligových kol či při různých příležitostech. Velkou investicí je i vybudování tréninkového tartanového rozběžiště pro hod oštěpem. Naši atleti - studenti začínají ve větším počtu pracovat s přípravkou a počet dětí začíná rychle stoupat ke stovce.

     Rok 2011 znamená i velký úspěch sportovní, když družstvo mužů po nadšeném výkonu a bez jediného hostujícího borce vítězí s převahou v prolínací soutěži a po roce se vrací do extraligy. Kromě toho získávají naši atleti na MČR 9 medailí a účastní se mezinárodních soutěží – Radek Fischer mistrovství Evropy „22“ v Ostravě, Vojta Šulc mistrovství Evropy družstev a Moira Stewartová s Adamem Kolářem mezistátních utkáních.

 

Předsedové klubu

     Od vzniku klubu až po jeho 70. výročí vykonávali funkci předsedy klubu následující pánové:

         1941 – 1954     Semerád, Voříšek, Kaňka a Hlaváček

         1954 – 1955     Procházka, Schiedeck

         1955 – 1969     Emil Pospíšil

         1969 1979     Vilém Sitter

         1979 1984     Jaroslav Kubica

         1984 1987     Vlastimil Smejkal

         1987 1998     Jaroslav Kubica

         1998 2009     Vladimír Kučera

         2009 –               Tomáš Nakládal